neděle 26. června 2016

Lednička a kocour



Ola, přátelé! Mlčím jako hrob, že? Není to proto, že bych na svůj blog zapomněla nebo že bych už psát nechtěla. Jen bych potřebovala, aby měl den tak 40 hodin a já nemusela spát. Život je plný překvapení a zvratů a člověk se s každou informací, s každou překážkou musí poprat. Pokud je to v jeho silách, aspoň trochu důstojně. I já jsem jen člověk a prostě a jednoduše toho mám moc :D Doufám, že to znáte taky. Musím říct, že je to tisíckrát lepší, než sedět doma a pokládat si otázku "A co teď!?". Každý má trochu jinou náplň dne a dost záleží na tom, kde bydlíte, nicméně cíl máme asi všichni stejný - žít naplno, být šťastní a něco po sobě na tom našem kulatém světě zanechat. A těm lepším z nás se to i daří podle jejich představ. Já vám musím popravdě říct, že jsem ve svých 27 letech ještě úplně k té přesné představě nedošla a někdy mě to trochu děsí. Jo, jsem mladá a mám před sebou spoustu věcí, spoustu příležitostí a je jen na mně, jak a zda se jich chopím. Inu, každý má asi horší den a přemýšlí, co vlastně doposud dokázal či nedokázal, jak je nebo není spokojený se svým životem. Právě jsem slezla ze střechy našeho vinohradského domu, kam chodím rozjímat, klábosit, číst si a popíjet cider, za zády mi hučí lednička, vedle na křesle spokojeně podřimuje kocour, okna mám dokořán a přemýšlím. Probírám se fotkami, které jsem za poslední rok nafotila, přehrávám si všechno, co se mi stalo a jak moc jsem to mohla ovlivnit...

Suše konstatuji, že si vlastně nemám na co stěžovat. Jsem zdravá, samostatná, snad perspektivní, ještě chvíli mladá, blbá asi taky úplně nebudu a mám plno skvělých přátel a rodinu. Dekat je třešničkou na dortu - mimochodem, dneska jsem ho ráno drbala 5x! :D Přes to všechno chci ve svém životě udělat pár změn, které cítím jako potřebné k tomu, abych se posunula někam dál a byla tím, kdo za sebou nechá nějakou stopu. Sama sobě si teď slíbím, že každé dveře, které se mi objeví před očima otevřu, protože když je nechám zavřené, nikdy se nedozvím, co za nimi bylo a kam mě to mohlo posunout. 
A vy, přátelé, udělejte totéž. Slibte si, že nebudete omezovat své možnosti jen na to, co vidíte a jen proto, že se bojíte udělat nějaký krok nebo proto, že vám někdo nakukal, že to nemá cenu! Jo, možná si nabijeme čumáky, ale o to budeme silnější. A je mi jedno, co si řekne okolí. Dnešní svět je plný lidí, kteří jen anonymně hejtují vaši práci, vaši snahu a přitom sedí doma, jí rohlík s gothajem a sami se bojí jakékoli změny či názoru ostatních. Ale i za tyto lidi musíme být rádi. I díky nim se posouváme dál. 

Proto každé ráno, hned jak se probudíte, řekněte si:"Jsem vděčná/ý za to, co mám!". Proč? Protože ráno dělá den! :D Vytáhněte ze šuplíku všechny ty plány, které odkládáte na až... Já jdu vytáhnout barvy, štětce a plátno a skončím, budu mít barvu i ve vlasech. :) Nenechávejte mě v tom samotnou!

Aloha přátelé, užívejte léta

Vaše Sissi


3 komentáře:

  1. Jako bys mi mluvila z duše! Krásný článek :)
    PS: až budeš zapatlaná, chci selfie! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Och, děkuji! :)
      Ps.: trochu jsem přeháněla :D v půl 4 vstávám, nestihnu se tak zprasit :D

      Vymazat