pondělí 16. dubna 2018

Jedním slovem - motivace

Velké téma, které podle mě řeší každý z nás a píše se o něm snad denně. Proto jsem se do toho nechtěla moc pouštět, ale řekli jste si o to sami. Možná proto, že cvičím a vám se nechce. Možná proto, že dodržuju jídelníček a vám to připadá nereálné. Možná proto, že každý vidí sousedův trávník zelenější... Ať je to jak chce, ráda vám prozradím, co mě motivuje a nakopává k tomu být celkově lepším člověkem. Nečekejte fotky před a po (ty už jste viděli v tomto článku), naopak sem hodím jen jeden jarní outfit a úsměv. 


Mám tu jako podkres puštěnou televizi a před pěti minutami byla ve zprávách reportáž o Gabriele Koukalové - přiznala anorexii a teď? Reportáž o tom, jak naše republika tloustne. Dva smutné extrémy, které já jako (ťukťuk) zdravý člověk neznám a v podstatě ani nemůžu pochopit. Možná proto je celý tento článek převážně o jídle, ale nenechte se zmást, funguje to na cokoli jiného. Nechci nikoho odsuzovat, anorexie je psychická nemoc, obezita svým způsobem taky. Jenže člověk nemusí být obézní, aby ho jeho okrasné tukové prstence omezovaly. V lepším případě si řekne "a dost!", začne si zjišťovat informace o tom proč a jak tělo funguje, zahodí váhu, vyhledá odborníka a začne se snažit dobře jíst a hýbat. V horším případě najede na první dietu, která na něj na facebooku vyskočí, po dvou týdnech to vzdá, protože je unavený, vystresovaný a bez výsledků. Když on ten buček tak krásně voní, že? A pak tu je ten nejhorší případ. Lidé, kterým je úplně jedno, že si huntují tělo a pokud trpí nadváhou či obezitou už jako mladí, zadělávají na sakra velký problém i svým budoucím dětem. Protože to, jak žijeme, jak se stravujeme, jak spíme, jak se stresujeme, to vše v nás zůstává a přenáší se na naše děti. Možná tomu věřit nechcete, ale řekla bych, že je právě proto tolik alergiků a lidí, kteří mají různé intolerance, exémy... Čím dál častěji jsou nemocní mladí lidé a podle mého skromného názoru je to jen odraz toho, jak posledních pár desítek let žijeme. Nejsem zastáncem různých drastických diet. To je zase a opět špatný přístup k tělu. Vždy jsem prosazovala heslo "Všeho s mírou!" a jestli k tomu vezmete i Míru, je to jen vaše věc. 😃 I já jako milovník čokolády, salka a barevných pendreků si prostě dopřeju. Ale čím jsem starší, tím víc přemýšlím o tom, co jím, co si na sebe mažu a jak kvalitně spím a žiju. Možná na tom má i velkou zásluhu prostředí, kde jsem vyrůstala. U nás doma se nikdy nejedly vyloženě nějaké prasárny, 99% mého okolí nekouří a nekouřilo a nikdo se neutápí v lihu (rozuměj - dáme si skleničku prosecca, ale rozhodně se každý víkend nezrušíme v klubu ani si k telce jen tak neotevíráme pivo nebo lahev vína na osobu). Dá se říct, že jsem po babičce zdědila pitný režim, protože obě pijeme čistou kohoutkovou vodu, případně čaj. Neznamená to však, že si někdy nekoupím tonic nebo kofolu nebo že si při pokecu s kámoškou nedám nějakou limču nebo drink... Už bych se mohla dostat k té motivaci, že? Věřte mi však, že tohle všechno, co tu píšu tady patří. 
Beru své tělo jako něco vzácného a chci se o něj dobře starat. Možná si teď řeknete, že přece žijeme jen jednou. A já vám na to odvětím - no právě! Právě proto byste ten život měli prožít zdraví a ne s hromadou léků, nemocí a potíží. Snažím se své tělo poslouchat a pokud mi je po nějakém jídle těžko, vyhýbám se mu, když to jde. Můžu vám říct, že od chvíle, co máme jídelníček na míru (což je cca měsíc a víceméně jsem zjistila, že jsem jedla správně - až na to sladké -, tím však nechci říct, že je pro mě jídelníček zbytečný, naopak), neznám pocit nafouklosti ani nejsem po obědě unavená a přitom do sebe cpu velké porce masa, příloh a zeleniny. A tak ptáte-li se na to, co je pro mě tak motivující, že jsem začala cvičit a že momentálně nepřijímám žádný bílý cukr, pšeničnou mouku a mléko (mléko jsem nikdy vyloženě nepila a tak nějak ho radši přenechám těm, kterým patří - telatům, vezměte si, že jsme jediné savci, kteří v dospělosti pijí mateřské mléko jiného druhu. Nejsem a nikdy nebudu vegetarián ani vegan, ale tohle je prostě divné 😃 ), odpověď je vám už možná známá. Chci svou tělesnou schránku opečovávat jako celek. Nechci si exém mazat krémem, nechci chodit na operace křečových žil, nechci řešit bolesti zad přáškama. Tohle všechno nám sice uleví, ale jen na oko a neřeší to žádnou příčinu. A rozhodně nechci svým dětem vysvětlovat, proč nemůžou jíst ořechy, brambory, jogurt nebo cokoli jiného. Nikdo na světě není důležitější než vy a vaše rodina. Základním kamenem mé motivace jsem tedy (překvapivě) já. Je to takové vnitřní perpetum mobile, uzavřený fungující kruh v mé hlavě. Ono to vlastně je jen o té hlavě. Vaše možnosti limituje váš mozek. Pokud neustále říkáte - nejde, neumím, nemám, nechci, nebudu, změňte to. Určitě neslyšíte poprvé, že všechno jde.


Co z toho plyne? Starejte se o své tělo, ono vám to vrátí. Věřte sobě a sebelásce, rozkvetete jako ty třešně na fotkách a zvládnete cokoli. Nechci tady říkat, že máme všichni vypadat jako Arnold, ale udržujme svá těla v rovnováze. Nenechte svůj mozek ošálit dochucovadly a chemií, protože až budete kvalitně a dostatečně jíst, přejdou vás chutě. Mluvím z vlastní zkušenosti, sladké u mě jelo opravdu ve velkém a denně, ač jsem na to nikdy nevypadala. A pakliže máte pocit, že mě mé okolí podporuje, pak máte pravdu jen zčásti. Řekla bych, že mi to spíše nevymlouvají, ale stále se mě někdo ptá, zda si dám bábovku nebo kolik chci knedlíků a když jim připomenu, že mám teď jiný režim a tyto věci nejím, koulí očima a brblají, že už jsem moc vychrtlá. Moje máma prý měla ráda mé oplácané nohy.. 😃 
Psalo se tu převážně o jídle, ale tenhle vzorec mi funguje (jak už jsem psala na začátku) na jakékoli téma - cvičení, práce, láska, sebevědomí, škola... Cokoli děláte, dělejte poctivě a věnujte to sobě. Pokud ovšem máte jakýkoli problém ve své hlavě a sebeláska je pro vás děsivá, najděte si vlastní směr, který vás požene dopředu a ona i ta sebeláska přijde, někdy to chce čas...
Snad jsem to sepsala srozumitelně, někdy se mi v hlavě srazí víc myšlenek a nestíhám je plnohodnotně zapsat. Kdyby jste měli jakékoli dotazy, stačí napsat (do komentářů, do mailu, na instagramu..)

Ps.: Přemýšlím, kdy naposledy jsem měla bílý rohlík a nevím.. 😃
Ps2.: Líbí se vám outfit? 😊


outfit:

kabátek - Primark
tričko - House
kalhoty - Reserved
boty - ZOOT
brýle - Sapa

Za fotky děkuji Terce z blogu Cityscape Bliss


1 komentář:

  1. Zajímavý článek k zamyšlení, i outfit je supr (fotka pod rozkvetlým stromem je TOP!). Na botkách můžu oči nechat, po podobných pokukuji a zatím jsem podobné našla tady, raději mám tmavší odstíny bot - je to přeci jenom praktičtější na údržbu. :-)) Krásné dny přeje Evelína

    OdpovědětVymazat